Historie


Jižně pod Čáslaví se nacházející Tupadly jsou historicky známy od roku 1242, kdy patřily komendě řádu německých rytířů, sídlících v blízkých Drobovicích. Část vsi však, patrně už v téže době, vlastnil vladycký rod pánů z Tupadel, z nichž prvního známe jménem jako Načevoje, doloženého k roku 1278. Na konci 14. století stála v Tupadlech prokazatelně i tvrz, před polovinou 16. věku přestavěná na raně renesanční zámek. V letech 1559-1623 vlastnila ves čáslavská městská obec, a možná i proto tady v tomto časovém období, kdy po Čechách vznikaly pivovary přímo houfně, není existence podobného podniku ani slovem zmíněna. Není divu, čáslavští měšťané měli vlastní pivovar doma, tak proč by sami sobě vytvářeli konkurenci.

V průběhu 17. století se v držení Tupadel vyměnilo několik vlastníků z řad šlechty, až je - v roce 1676 získala Marie Barbora z Pöttingu. Po ní zdědil ves, s mezitím už barokně přestavěným rozšířeným zámkem, její syn František Karel Pötting. Musel to být on, kdo krátce před rokem 1735 (datum první zmínky) vyzdvihl při hospodářském dvoře vrchnostenský pivovar. Nutno předeslat, že poměrně pozdní vznik tupadelského pivovaru nebyl vsi ani panství vůbec na škodu, ba naopak. V Tupadlech stál od prvopočátku pivovarský podnik na tehdejší dobu nemalý, s roční produkcí v polovině 18. století činící až 1 500 hektolitrů ročního výstavu - pro dokreslení, zdejší pivovar vařil více než právovárečný podnik ve větší Čáslavi.

...
Ze starého tupadelského pivovaru zůstalo toto torzo

Ze starého tupadelského pivovaru zůstalo toto torzo

V té době však tupadelské zboží, Pöttingy zadlužené, vlastnila Kateřina z Auerspergu. Příslušníci tohoto, původně z německého Švábska pocházejícího rodu (posléze obdařeného knížecím inkolátem) drželi Tupadly i s pivovarem až do 20. století.

Auerspergové zřídili z Tupadel hospodářské centrum svých okolních držav, když jejich reprezentačním sídlem se stal honosně pojednaný zámek v nedalekých Žlebech. Tupadelský pivovar pak plnil funkci středobodu velkostatku, jehož byl nejvýnosnějším článkem.

Noví majitelé, od roku 1754 Jan Adam z Auerspergu, pivovar v Tupadlech dále rozšířili a podnik získal konečnou trojkřídlou podobu, směrem k zámku otevřenou tzv. čestným dvorem. Pod pivovarem byl zřízen rybník a volný prostor mezi ním a výrobním podnikem vyplnila zahrada. V jádru řečeno klasická, barokní kompozice, kterou tu bylo možno spatřit až do sedmdesátých let minulého století.

V roce 1860 byl pivovar rekonstruován, když zřejmě ve stejné době zanikal další auerspergovský pivovar v sídle vrchnosti, ve Žlebech. Tupadly tak měly nahradit jeho produkci. Ke sladovně byla přistavěna vertikála hvozdu a i jinak zvětšený pivovar po přestavbě vystavoval (při pětaosmdesáti hektolitrových várkách) přes 10 000 hektolitrů piva za rok. Opět pro srovnání - byl to dvojnásobek produkce sousedního pivovaru v Čáslavi. I přes rekonstrukci však pivovar i nadále zůstával zařízen na ruční práci. Veden byl ve vlastní režii auerspergovské správy.

Roku 1875 přišel do Tupadel sládek Šourek, předisponovaný jsem z jiného knížecího pivovaru Auerspergů, ze Slatiňan u Chrudimi. Tupadelský pivovar se znovu rekonstruoval - při varně byl zřízen nový chladicí štok a jižně od pivovaru vyhlouben sklep i s lednicí. Výstav stoupl až k 12 000 hektolitrů roční várky. Navíc, Šourkové se v Tupadlech záhy "rozmnožili" a Josef "starší" i jeho stejnojmenný syn pracovali a sládkovali ve zdejším pivovaře až do roku 1940. Takže, ač majetkově auerspergovský, profesně pak šourkovský pivovar...

Ještě před koncem 19. století byl tupadelský pivovar vybaven strojním pohonem, var se sice snížil na míru šedesáti hektolitrů horké mladiny, ale výstav šel směrem opačným a jeho hodnota se pohybovala v hranicích 15 000 hektolitrů roční produkce. Ve výrobním roce 1910/1911 prošlo pivovarským výstavem dokonce 16 960 hektolitrů, absolutní vrchol bez dalšího následování. Výkon tupadelského knížecího podniku kulminoval.

...
Starý pivovar - cca 1910

Starý pivovar - cca 1910

Ničivé podmínky, které nastaly v letech prvoválečných, pivovar „přežil“, byť jen s obtížemi. Ani poválečný vývoj nebyl nijak strmý – na auerspergovský majetek dolehla pozemková reforma, a přestože pivovar sám zůstal v rukou původních majitelů, část tupadelského velkostatku připadla státu.

V prvních letech samostatné republiky se začala stále více projevovat zastaralost pivovaru - ani ne tak technická, ale především stavební. Podnik si za chovával svůj barokní vzhled (sice malebný a oku lahodící), avšak masívnost zdí a sevřenost budov byly náhle na škodu. Navíc, v polovině dvacátých let jej výrobně předstihly oba nejbližší sousedé pivovary v Čáslavi a Golčově Jeníkově, což bylo až „potupné". Na obranu proti konkurenci vznikl v Tupadlech nový pivovar – trochu utajeně a prakticky bez publicity vyrostl na starších sklepích zcela nový podnik, stavěný hmotově do výšky a nesoucí doprovodné znaky dobového průmyslového konstruktivismu. Pivovar byl docentra vsi a k zámku pohledově otočen průčelím varny, k níž se výškově přimykala chladnice (chladicí štok), sestupně pokračující spilkou a sklepy, doplněnými lednicí. Už tak vertikální podobu nového pivovaru zvýraznil vysoký komín. V přízemních částech vznikly stáčírna a výstavní rampa, dvůr vyplnily pomocné provozy – bednárna, kolny, apod. Proti pivovaru byl postaven obytný dům vilového charakteru.

Pivovar, stavěný od roku 1930, byl zprovozněn o dvě léta později. Jeho provoz už byl elektrický, cílová produkce se odhadovala na 20 000 hektolitrů ročního výstavu, což byla zároveň maximální kapacita provozu. Starý pivovar byl upraven a dále využíván jako sladovna. Tupadelský podnik, ač to málokdo ví, byl vlastně posledním z nově budovaných českých pivovarů – dalším se stal až Most-Sedlec, stavěný v sedmdesátých letech minulého století.

Tupadelský pivovar však vyrostl do špatné doby. Vrcholila světová hospodářská krize, po níž následovala během pár let druhá světová válka a vznik protektorátu. Nový podnik své ambice nikdy nepotvrdil a zůstával nadále ve stínu okolních pivovarů. Jeho produkce se pohybovala v hranicích 7000 – 8000 vystavených hektolitrů piva ročně. Válka přinesla změny jak ve funkci sládka, kterým se od roku 1940 stal Vladimír Klimeš (do Tupadel přišel z Kácova), dále se pak v roce 1942 ohlásil nový a zároveň poslední soukromý majitel, auerspergovské zboží přebírající Josef Trautmannsdorf.

V květnu 1945 byla na pivovar, který byl shledán německým majetkem, uvalena národní správa. O dva roky později se Tupadly staly státním pivovarem následně znárodněním a převedeným do společenství Východočeských pivovarů. Prvním „národním“ sládkem byl jistý Ignác Černý. Pivovar se opět „nadechl“, když jeho produkce alespoň překračovala desetitisícovou metu ročního výstavu. Prostor se mu uvolnil také zrušením Tupadlům nejbližšího rivala, původně právovárečného pivovaru v Čáslavi. Zánovnost pivovaru a jeho „nesedřenost“ prodlužovaly zdejší pivovarnickou agónii ještě jedno desetiletí, ale nakonec byl jeho provoz shledán nerentabilním a v kraji „nadbytečným“. Závěr a loučení byly jistě smutné, kdeže dlela dávná sláva! Pivovar, kdysi vařící kromě tradičního výčepního piva i světlé a tmavé ležáky, uzavíral svou činnost „sedmičkou“ jako za války. Poslední várka proběhla 15. září 1961 za dohledu sládka Josefa Horáka.

Objekty zrušeného pivovaru převzaly různé podniky. Ve starém provozu, sladovně, se usídlil zemědělský nákup, který letité budovy během několika let přivedl do takového stavu zchátralosti, že musely být v roce 1977 za pomoci vojska strženy. Ze starého pivovaru se dochovala pouze část jeho severního křídla, nyní obytný dům čp. 68. Nový pivovar zůstal bez viditelné újmy a úhony stát, což potěší.

JÁKL, Pavel. Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-226-0.